Bláznivá soutěž

Někdy je všechno jinak, než jakou máte přestavu. I zdánlivě nevinné pozvání na skleničku, může vyústit v nečekanou zábavu. A přeně takovou situaci jsem zažila, když jsem přijala pozvání jednoho známého, který si chtěl v klidu posedět a pokecat. Předpokládala jsem, že v jako jiných případech, bude chtít nějaké zakončení a tak jsem se podle toho také oblékla. Háček byl v tom, že jsem do poslední chvíle netušila, do jakého podniku nebo kam pojedeme, takže jsem nemohla být zase přehnaně výstřední, jako by mě sbalil u silnice. Jediné, co jsem věděla, že je zatížený na nohy, tak jsem si vzala jemné punčochy a otevřené lodičky, aby se mohl těšit pohledem. Ve smluvenou hodinu jsem připravená čekala, až mě vyzvedne. Myslela jsem si, že půjdeme do nějakého podniku ve středu města, ale nasměroval si to úplně na opačnou stranu a zastavil za městem u takové obyčejné hospůdky. „Nevadí Ti, že půjdeme sem?“ zeptal se mě a bylo na něm trochu znát, že má obavy z moji odpovědi. „Ne, vůbec. Právě naopak. Nemám ráda ty novodobé sterilní podniky plné snobů,“ odpověděla jsem nadšeně a vystoupila z auta. Když jsme vešli dovnitř, dýchla na mě pohodová atmosféra. Nebylo tam ani moc štamgastů, takže jsme si mohli vybrat přívětivé místo a usadit se. Sedla jsem si naproti němu, abychom si mohli povídat. „Náramně Ti to sluší,“ poznamenal, když jsem se uvelebila a dala si nohu přes nohu, „zvláště ty lodičky. Nemoch jsem si nevšimnout už v autě,“ zahrnoval mě dál komplimenty. „Co Ti mohu objednat?,“ zeptal se. „Nechám to na Tobě,“ odpověděla jsem, „ale víno prosím ne.“ Když nám hospodský přinesl občerstvení, zeptala jsem se svého známého, jestli si potřebuje o něčem promluvit. Odpověděl, že nikoliv, že si chce jenom tak posedět a přijít na jiné myšlenky. Mile mě to potěšilo a natočila jsem se bokem ke stolu, abych mu dopřála lepší výhled. Povídali jsme si, popíjeli a najednou my přišlo na mysl, jak se dostanu domů, když můj známý pije také. Opatrně jsem se ho zeptala a bylo mi řečeno, že pojedeme taxikem a zítra dopoledne si přijede pro auto. A až budu chtít jet, ať mu řeknu. Když byly rozprášeny všechny moje starosti a konverzace se vrátila k běžným tématům, nemohla jsem si nevšimnout jeho očí, neustále sjíždějící k mým nohám a tak jsem si sejmula lodičku z paty a nechala ji volně pohupovat na špičce. Bylo na něm vidět, že si to užívá, ale zároveň tento pohled byl nechtě nabídnut i vedlejším stolům. „Moc hezké. Ty víš, jak mě okořenit večer,“ řekl z ničeho nic, „nemohu se vynadívat.“ Polichocena těmito slovy jsem si zpět přisedla blíže ke stolu, lodičku shodila na zem a nohu mu jemně opřela do rozkroku. Jako by to čekal, bez váhání mě ji začal hladit a laskat mezi prsty. Moc se mě to líbilo, ale byla jsem nucena tuto rozkoš přerušit a odskočit si. Když jsem se vychcala a upravovala se u zrcadla, zaslechla jsem z pánského hajzlu, který byl stropem propojený s našim, neuvěřitelný rozhovor dvou hlasů. Navzájem se popuzovali, kdo a od jaké kachličky dochčije do pisoáru. „Super zábava,“ pomyslela jsem si a vrátila se zpět do lokálu. Usadila jsem se jako před odchodem a pokračovala pod stolem v dráždění svého známého, kterému se tyto hrátky velice zamlouvali. Pohrával si s moji lodičkou, sjížděl lýtka a občas přirazil na čuráka dmoucího kalhoty. Abych tomu dala trochu šťávu, sjela jsem rukou pod stůl a hladila si přes kalhotky piču. „Tak toto dlouho nevydržím drahá,“ přecedil mezi zuby, pozorujíc pravidelné pohyby mé ruky, které zřetelně vypovídaly o mé aktivitě pod stolem a přidal na intenzitě. Samotnou mě to uspokojovalo a kvapně se zvětšující mokrý flek na saténových kalhotkách byl toho důkazem. Tyto slastné hrátky přerušili dva „soutěžící“, vracející se ze záchodu, kteří se ještě pořád handrkovali. Bylo na nich vidět, že už mají dost a potřebovali by někoho, kdo by je rozsoudil. Ať nechtě, zaslechla jsem, jak jeden z nich křičí na toho druhého: „Počkej, jen co si dám dvě piva, tak Ti to nandám!“ V duchu jsem se pousmála a začala se opět věnovat svému známému, který mi mezitím sundal lodičku a třel se o moji šlapku. Sledovala jsem ho, jak to prožívá a kdyby vedlejší stůl neseděl v dohledu, asi bych šla na čtyři a vykouřila mu ho. Přemýšlela jsem, zdali si nepřesednout vedle něho a udělat mu to alespoň rukou, což by nebylo vidět díky svěšenému ubrusu, ale raději jsem od toho upustila, abych nevyvolala nějaký trapas. Můj známý již vůbec nekomunikoval, pouze se občas napil a soustředil se výhradně na své hrátky pod stolem. Najednou jsem si uvědomila, že už nepociťuji pouze zduřelé kalhoty a hravé prsty, ale i něco oblého, horkého a pulzujícího. Překvapeně jsem se na něho podívala a pousmála se, přestože mě vůbec nevnímal. Jeho frivolní počínání mě natolik vzrušilo, že jsem nechala prsty vklouznout bokem kalhotek do šťavnaté dírky a něžně zasténala vzrušením. Zřejmě to byl pro něho poslední impuls, protože mě křečovitě sevřel a já i přes jemné silonky pocítila známé rozlévající se teplo po mé šlapce. Dívajíc se provinile čekal na moji reakci a po chvilce řekl: „Promiň, ale nějak to na mě nečekaně přišlo!“ „To je úplně v pořádku,“ odpověděla jsem, pohrávajíc si pod stolem s vytaženým šulinem. „Mě se to moc líbilo. Jsem také vzrušená,“ dodala jsem, vytáhla mokrý prst z kundy a na důkaz mu ho dala olíznout. „Krásně Ti voní,“ prohlásil, horlivě mi lízajíc milostnou šťávu z prstu, „však to mě právě dostalo, když jsem si představil, jak si s ní také hraješ!“ dodal a oddechl si. Zatímco ho schovával zpět do kalhot, začaly mě studit mokré punčochy, což mi vyvolalo jistou nutnost se jít vychcat. Požádala jsem ho, aby mi nazul zpět lodičku, ledabyle se upravila a šla na hajzl. Namířila jsem si to kolem stolu těch dvou „soutěžících“ a troufale prohodila za pochodu: „A nechtěli byste si to rozdat se mnou?“ Až na hajzlu mě došlo, že to vyznělo dvojsmyslně a že cestou zpět jim budu muset objasnit, co jsem tím myslela. Ale na to už bylo pozdě, protože jeden z nich již na mě čekal za dveřmi, až výjdu ze záchodu. „Zdar. Co jsi tím myslela?“ vybafl na mě, jen co jsem otevřela dveře. „No zaslechla jsem, že tady soutěžíte, kdo dál dochčije“ odpověděla jsem, „a tak jsem si říkala, jestli si to nechcete rozdat,“ a odůvodnila tak to špatně zvolené dvojsmyslné slovo. „Jo táák a to jako s ženskou, jo? No to bych chtěl vidět,“ odpověděl překvapeně a chtěl ještě něco dodat, ale poklepal si na čelo, otočil se a kroutíc nevěřícně hlavou odvrávoral zpět do lokálu. Šla jsem hned za ním, rovnou ke svému stolu, kde už na mě čekalo objednané pití. „V pohodě?“ zeptal se můj známý, když jsem si sedla. „Naprosto,“ odpověděla jsem a koutkem oka pozorovala dva „soutěžící“, náramně se bavící na můj účet. „S Tebou se fakt člověk nenudí a jsem moc rád, že jsi přijala moje pozvání,“ pokračoval můj protějšek v rozhovoru, když v tom ho přerušil příchod „soutěžícího“. Opřel se obouma rukama o stůl a rázně řekl: „Tak my tu výzvu bereme mladá paní. Za půl hodiny na hajzlíku! Pravidla dohodneme na místě.“ Po jeho odchodu jsem rychle musela vymyslet nějaké vysvětlení. „V pořádku. Nemusíš mě nic vysvětlovat, já to chápu.“ předběhl mě s šibalským pohledem můj známý. „Díky,“ odpověděla jsem a byla tomu ráda, alespoň jsem nemusela nic vymýšlet, i když si určitě myslel, že jsem si domluvila kšeft. „Mohu poprosit o pivo? Potřebuji se pořádně napít,“ požádala jsem a pokračovali jsme v rozhovoru. Půl hodinka utekla rychleji než jsem si přála, ale stačila na to, abych doplnila potřebné tekutiny. „Mohl bys mě prosím na chvíli omluvit,“ požádala jsem svého známého a vydala se směrem k toaletám. Míchání alkoholu mě přivodilo poněkud nejistý krok, ale na místo jsem dorazila. „Soutěžící“ tam už čekali. „Tak jak se domluvíme? O co se vsadíme?“ spustili. „Jednoduše. Kdo prohraje, platí tomu druhému za celý stůl pití,“ navrhla jsem sebevědomě, i když jsem věděla, že na jejich útratu nemám sebou peníze. „Nooooo dobře. To by šlo,“ odsouhlasil jeden, „hm. A co se u toho ještě trochu pobavit?“ navrhoval druhý. „Jak to myslíš?“ zeptal se ho. „No, když prohrajeme, zaplatíme za ně pití a když vyhrajeme, tak nám ho tady slečna vykouří. Co vy na to?“ vysvětlil svůj druhý návrh. „Já to beru, jsem pro. Záleží co tady madam,“ obratil se na mě s vychytralým úsměvem v domnění, že cuknu. „Dobře, souhlasím,“ odpověděla jsem a skřížila nohy, protože pivo už chtělo ven. Přemístili jsme se k pisoáru a chlapi vymezili dlaždičku, od které se bude trefovat. „A do prdele, to není zrovna blízko,“ pomyslela jsem si, vyhrnula sukni a svlékla kalhotky. „Tak kdo začne?“ zeptala jsem se netrpělivě. Místo odpovědi mě oba zírali na kundu a z poklopce začali vytahovat čuráky. „Mě je to jedno. Začni třeba Ty,“ navrhl jeden. Stoupla jsem si tedy rozkročmo na pomyslnou čáru, roztáhla si prstama pysky, nasměrovala se a pořádně zatlačila. Prudký gejzír se z počátku rozstříkl na všechny strany, ale nakonec nabral ten správný směr a k mému překvapení dostál určeného místa. „Ty vole, já se poseru,“ zaznělo mi za zády. Po tomto náročném výkonu jsem vytáhla z kabelky kapesník a jala se otírat pochcané punčochy, které to odnesly asi nejvíce. „Tak chlapi, teď je řada na vás,“ vyzvala jsem je a abych je více povzbudila, položila jsem na horní část pisoáru kalhotky. „A kdo je sestřelí, dostane prémii,“ dodala jsem. Oba stáli jak přilepení k podlaze a s čurákama v ruce koukali jeden na druhého. „Tak co je? Nemohu tady být tak dlouho,“ řekla jsem rozpačitě a provokativně si upravovala sjíždějicí punčochy. Asi po minutě ticha se ozvalo: „Ty, já mám problém. Mě se přestalo chtít. Běž prvně Ty!“ „Dobrá,“ odpověděl kolegovi a stoupl si na lajnu. Bylo vidět, že má obdobný problém a ať se snažil sebevíc, moc mu to nešlo. „Co je chlapi? Máte trému?“ zeptala jsem se škodolibě, protože si celou dobu dělali srandu ze mě. „Ne, ne. Už to bude. Vydrž,“ zabrblal nevrle. Já si mezitím stáhla sukni a šla se doupravit k zrcadlu. „Já už na to seru! Vyhrálas!“ prohlásil ten první a odcházel zachmuřeně pryč. „Kam deš kurva!“ křičel ten druhý za ním, „Přece to tak lehce nevzdáme,“ dodal. „A co chceš dělat? Vyzrála na nás. S tím jsme jaksi nepočítali Ty vole. Zastrč ho zpátky a poď,“ odpověděl mu ještě mezi dveřmi a zmizel v lokálu. „Ty kalhotky vám tady nechám na památku,“ řekla jsem s úsměvem a odešla také. Ještě jsem zaslechla, jak na mě křičí: „Seš pěkně vychcaná mrcha!“ A měl pravdu, vychcaná jsem už opravdu byla. „Vyřízeno?“ vyzvídal můj známý, když jsem se usadila ke stolu. „Jo, jo, vyřízeno,“ odpověděla jsem úsměvně a s chutí dopila sklenici piva, která tam na mě čekala. „Tak to je fajn. Mohu Ti ještě objednat?“ zeptal se, když viděl, jak to do mě padlo. „Určitě, ale teď bych si dala něco tvrdšího,“ upřesnila jsem. „Tak to nevím, jestli Ti to splním,“ zareagoval na moje přání a začal se spontánně smát, přebraje si moji prosbu trochu jinak. Následovala ještě příjemná hodinka plná smyslné konverzace a laškování, po které jsme se shodli, že nadešel čas to pomalu rozpustit. Ale to nejlepší teprve nastalo, když chtěl můj známý zaplatit útratu a já mů sdělila, ať schová peněženku, že jsme dnes zvaní od těch dvou pánů. Nechápavě vytřeštil oči a ... „Neptej se. To byla sázka,“ předběhla jsem ho, než stačil požadovat vysvětlení. Společně jsme se podívali ke stolu „soutěžících“ a unisono poděkovali. Ti se ironicky usmáli a mávli rukou. Známý nevěřícně kroutil hlavou, zavolal nám odvoz a po rozloučení s personálem šli čekat před hospůdku. Foukal mírný vítr, který otírajíc se o mé vlhké punčochy, způsoboval nepříjemný pocit chladu. „Za jak dlouho má přijet?“ zeptala jsem se, rozhlížejíc se po nějakém závětří. „No říkali zhruba za dvacet minut,“ odpověděl a hned pochopil. „Poď, půjdeme si sednout do auta. Třeba se také může opozdit,“ vyzval mě a otevřel dveře. Sice tam nebylo moc teplo, ale bylo to určitě útulnější než stát venku na větru. Rozhodla jsem se využít zbývající čas praktičtěji, sklonila se pod volant a orálně ho uspokojila, jako poděkování za pozvání na skleničku. Vyšlo to na minutu přesně, protože v okamžiku, když jsem zvedla hlavu, oslnila mě světla taxiku. Přesedli jsme a vydali se domů. Po cestě jsem mu řekla o bláznivé soutěži, která nám dopřála občerstvení zdarma, aby z toho neměl špatný pocit a domluvili se, že si to brzy zopakujeme. Byl to parádní večer a ještě jsem nepřišla zkrátka.