Dvojí život

Nic už nebylo jako dřív. Po všech zklamáních jsem na další vztah neměla ani pomyšlení a žila si svůj frívolní život. Chodila jsem normálně do práce, rutinně dělala svoje povinnosti, ale myšlenkama byla jinde. Těšila jsem se na víkendy, kdy jsem vymetala po okolí zábavy a mohla odhodit veškerou „normálnost“ stranou. Ale návrat zpět do týdenního pracovního procesu byl čím dál těžší. Neustále jsem musela kontrolovat co si beru na sebe, jak vypadám a jak se chovám. Kolikrát se mě stalo, že jsem se vracela domů převléct, protože mě nějak nedocvaklo, že už je zase pondělí, tudiž nemohu přijít do práce jako štětka. Toto neustálé sebekontrolování mě už lezlo na nervy, přestože již byla doba uvolňujících se mravů, na každém rohu stánek vystavující časopisy s nahými ženami, šlapky v ulicích a přece to hodně lidem ještě nedocházelo. A abych odlehčila tomuto „utrpení“ věnovala jsem volný čas po práci přípravám na další víkend, podle toho, kam jsem se chystala nebo byla pozvána. Většinu času jsem až do noci proseděla u šicího stroje, přešívala a upravovala si šaty a sukně na nejkratší snesitelnou míru, šila si podle časopisů krajkové oblečky a doplňky, které nebylo možné zakoupit nebo byly pro mě nedostupné a těšila se, až si v nich vyjdu. Nejenom že mě to bavilo, ale věděla jsem, že vynaložené náklady se mi vrátí a já si budu moci nakoupit další materiál. I proto se občas stalo, že jsem ráno vyrazila do práce „nevhodně“ oblečená, protože jsem byla myšlenkama ve svém druhém životě. Někdy jsem si toho všimla až v šatně, oblékajíc si pracovní plášť, jehož délka nazakrývala vše potřebné, zvláště při předklonu či dřepu. A zatímco kolegyně nade mmnou kroutily hlavou, vedoucí často opouštěl svoji malou kancelář, předstírajíc kontrolu zboží v regálu. Nejvíce ho zajímaly spodní zásuvky, u kterých trávil dlouhou dobu, pokukujíc směrem k mé maličkosti. Zřejmě si myslel, že ho nevnímám a věnuji se své práci, ale po očku jsem pozorovala, jak mě šmíruje. Ale mě to vůbec nevadilo. Naopak mě to dělalo dobře a když jsem měla dobrou náladu, ještě ho provokovala. Nestávalo se to sice často, ale už jsem to měla vypozorované. Nejzajímavější to bylo v létě, když jsem na sobě neměla silonky a spodní cíp pláště se nechtě zachytil na mém stehně a poskytl mu neskrývaný pohled. To potom zmizel na několik minut na záchodě, pak si šel zakouřit a do konce směny jsem ho neviděla. Byl to už starší pán, tak proč mu nedopřát trochu nevinné zábavy, která i mě zpestřovala nudnou a nezáživnou práci. Co dělal na tom záchodě jsem se mohla jenom domnívat, ale nejednou jsem zpozorovala na jeho černých tesilkách zaschlý bílý flíček. Musím uznat, že mě to velice lichotilo a ani moje piča při té představě nezůstala suchá. Kromě toho si ale ke mě nikdy nic nedovolil, ani jsem od něho neslyšela žádnou neslušnou narážku či poznámku. Obrat nastal jednoho pátečního odpoledne, kdy byla po pracovní době domluvena malá oslava jeho kulatých narozenin. Moc mi to sice nevyhovovalo, protože jsem měla navečer už svůj program, ale chtěla jsem mu popřát, tak jsem si řekla, že se tam na chvíli zdržím a půjdu si po svém. Den předtím jsem si večer nachystala do igelitky věci na převlečení, abych se nemusela zbytečně ještě trmácet domů. Páteční směna se již od poledne nesla ve veselém duchu, jelikož kolegyně chystající občerstvení neodolaly rozmanité výstavce láhví na stole a jednu si otevřely, aby se jim lépe pracovalo. Vedoucí nic nenamítal, ba naopak nás ještě vybízel k přípitkům. Naštěstí se již blížil konec směny a všichni se těšili, až uslyší líbý zvuk zámku dveří. Pořád jsem musela mít na mysli, že mám před sebou ještě dlouhý večer a nesmím to s „občerstvením“ přehnat. Měla jsem v plánu chvíli posedět, následně se převléknout, omluvit se a vypadnout. Ani nevím jak se to stalo, ale místo do místnosti, kde se konala oslava, jsem zamířila do šatny a rovnou do sprchy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se už budu muset převléct do svršků na svoji večerní akci. A díky přípitkům, které již zvrátily mé myšlení, mě to začalo být jedno. Oblékla jsem si černé síťované punčochy, křiklavě fialovou mini, bílou halenku, přes kterou se rýsovaly bradavky a černé lodičky. Rychle jsem se ještě načesala, domalovala a snažila se nenápadně vklouznout za ostatními, kteří už se chystali popřát oslavenci. Ihned mě sjeli pohledem, ale kupodivu se to obešlo bez poznámek, až na pana vedoucího, který při mé gratulaci stál s pootevřenou pusou a nevěděl, kam s očima. Když jsme se posadili ke stolu, zahleděl se mě na nohy a prohlásil: „Vypadáš,“ chvíli se odmlčel, „vypadáš dnes úžasně.“ „Díky,“ odpověděla jsem s úsměvem a stáhla si mini, abych moc neprovokovala. „Ty sama jsi dárek pro mé oči,“ dodal a i když se s ním ostatní bavili, nedokázal udržet pozornost a neustále se vrtěl. Dala jsem si ještě nějaké panáky a zvažovala odchod. Myšlenkama jsem už stejně byla jinde, a i když se všichni náramně bavili, nebylo to nic pro mě. Byla jsem nadržená a natěšená, že si zase po týdnu zaprcám a bude něco na přilepšenou. A tak jsem seděla, s předstíraným zájmem poslouchala debatu u stolu, která mě šla jedním uchem tam a druhým ven. Najednou se vedoucí sebral a někam odběhl. „Že by?“ napadlo mě a potutelně se usmála. Normálně bych to neudělala, ale díky náladě, v které jsem byla se vydala za ním. Už z chodbičky jsem viděla, jak se pod záchodovými dveřmi line světlo a snažila se potichu dojít k nim, abych nevzbudila pozornost. Postavila jsem se za dveře k umyvadlu a slyšela tajené oddychování, doprovázené jemným cinkáním spony na opasku. „Jestli to je to, co si myslím,“ řekla jsem si v duchu a rozhlížela se, jestli by se nenašla nějaká skulinka, kudy bych si svoji domněnku potvrdila. Bohužel nikde nic, kromě mezery pod dveřmi, ale tou bych při vší snaze nic neviděla. Říkala jsem si, že zkusím vzít za kliku, jako že jdu na záchod a nevšimla si, že je obsazeno, když v tom se mě vybavilo, jak to kluci dělávali na škole. Rozhlédla jsem se jestli někdo nejde, potichu otevřela kabelku, vylovila zrcátko, jemně ho podsunula v rohu pod dveře a se zatajeným dechem lovila úhel, abych zahlédla dění za nimi. A povedlo se. Neviděla jsem úplně všechno, protože stál otočený k toaletě, ale jeho pohyb ruky zřetelně stvrzoval, co jsem si doposud jenom myslela. Vrtěla jsem zrcátkem, abych zahlédla více z této vzrušující podívané, ale marně. Znenadání se ozvalo jeho nezřetelné brblání, z kterého mi plynulo, že má problém se udělat a zřejmě se na to vysere. Honem jsem se pobalila, jako myška se vrátila do místnosti s oslavou a dala si panáka. Kolegyně rozjařeně klábosily mezi sebou a vůbec je nazajímalo, kde je jejich oslavenec. Měly svoji zábavu a témata, které bylo potřeba neodkladně probrat, i když se o nich bavily dennodenně a zcela zapomněly na důvod tohoto setkání, což se jenom potvrdilo, když se vedoucí vrátil ze záchodu. Usadil se na své původní místo, nalil si sklenici piva a zadumaně koukal na protější stěnu. Podle jeho výrazu jsem usoudila, že zřejmě nedosáhl toužebného uspokojení a protože mi zbýval ještě nějaký čas, rozhodla jsem se dát volnost svému druhému já. „Tak na Vaše zdraví pane vedoucí!“ pronesla jsem k němu s pozvednutou skleničkou. „Na zdraví, na zdraví. Děkuji,“ opáčil, přiťukl si se mnou, ale místo do očí se mi dlouze zadíval mezi stehna, která jsem vědomě nechala široce roztažená. Hned bylo vidět, že pookřál a snažil se zahlédnou víc. „Holka, mě z Tebe jednou klepne,“ pravil s úsměvem, dolívaje si sklenici piva. „Co kdybychom si připili na tykání,“ navrhla jsem, vstala a se skleničkou v ruce se mu posadila bokem na klín. „Proč né, rád,“ odpověděl nadšen mým návrhem a stvrdili to mocným přípitkem. Očividně si to tykání vyložil po svém, odložil sklenici a začal mi jemně hladit nohu od kolena až pod sukni a po chvilce řekl: „Promiň, potřebuji si odskočit.“ „A co kdybych šla tentokrát s Tebou?“ zašeptala jsem mu do ucha a přidržela mu ruku ve chvíli, kdy se dotýkala kalhotek. „Jak to myslíš?“ zeptal se překvapeně s nechápavým výrazem. „No, že bys na to nebyl tentokrát sám,“ upřesnila jsem svůj návrh. Kroutil hlavou a přitom mi prstem přejížděl piču přes kalhotky. „No neříkej, že Tě to nenapadlo?“ procedila jsem zkrz zuby, protože mě zajel prstem za kalhotky a jal se mě dráždit poštěvák. Stáhla jsem křečovitě stehna k sobě a zasykla. „Vidím, že už sis našel hračku. Mě nemusíš tak rozdělávat, ja můžu jít hned na věc,“ dodala jsem a zakousla se do rtu. „Tak napadlo nebo ne?“ zeptala jsem se znovu. „No lhal bych, kdybych to popřel. Jo, pohrával jsem si s tou představou, ale nikdy bych si k Tobě nic nedovolil,“ odpověděl bojácně. „A ne jenom s představou, co,“ dodala jsem s úsměvem a dala najevo, že bychom se mohli napít. Přitom jsem se rozhlédla kolem a zjistila, že na průběhu oslavy se nic nezměnilo. Skupinka kolegyň dále urputně diskutovala na jedné straně stolu a já s vedoucím na druhé. „Neměl jsem tušení, že Ty jsi taková mrška.“ prohlásil úsměvně, „To víš, že jsem Tě v představách kolikrát šukal ohnutou o pult. Ale vzhledem k našemu věkovému rozdílu jsem raději zůstal u těch představ, než abych se ztrapnil,“ dodal na upřesněnou. „No jen tak bych Ti asi nedala. Tak jako mince i já mám dvě strany a zrovna teď poznáváš tu druhou,“ vysvětlila jsem mu stručně s tím, že se dovtípí. „Ahaaa, jo takhle to s Tebou je. Tak to by mě nenpadlo.“ zareagoval udiveně, „A na kolik by mě ta přeměna představ v realitu přišla?“ vyzvídal. „No dnes jsem Ti to navrhla jen tak, ale normálně bychom se na nějakém „dýšku“ určitě domluvili,“ odpověděla jsem, vrtíc se mu na klíně. „Fakt jsi mě překvapila, i když jsem něco tušil. Kolikrát jsi se fakt chovala jako štětka, ale mě se to líbilo. Neuraž se prosím, ale nevím, jak to jinak říct,“ odůvodnil svoje dojmy a začal mě druhou rukou hladit po prdeli. „V pohodě. Mě to nevadí a nestydím se za to.“ odpověděla jsem, abych vyvrátila jeho obavy, „Je to můj druhý život a snažím se ho oddělovat od běžného. A jestli to chceš, tak poď, protože budu muset za chvíli vypadnout.“ „No moc rád! A kam půjdem?“ zeptal se nechápavě. „Co třeba do šatny? Vyhovuje?“ nadhodila jsem. „To by šlo, ale musíme být potichu,“ schválil s obavami můj návrh. „Neboj, já vím, jak se v jaké situaci chovat,“ uklidňovala jsem ho. „Promiň, já zapomněl, že jsi profesionálka,“ řekl. „Prosím tě neprdol a běž už,“ pobídla jsem ho, vzala kabelku a nenápadně se vytratili do šatny. Než jsem si stačila umýt ruce, stál s rozeplými kalhotami a houplým čurákem v ruce. „Ty jsi se činil za tu chvilku,“ řekla jsem s šibalským úsměvem a převzala iniciativu. Asi po minutě ruční masáže za těžkého oddychování jsem si svlékla kalhotky, vytáhla gumu s kabelky a dřepla si před něho. Ještě jsem si s ním chvíli pohrávala a laskala ho zespodu dlaní, abych si ho pěkně připravila, ale v okamžiku, kdy jsem se mu chystala nasadit gumu, mě začal nehorázně stříkat přímo na obličej. Tak, tak jsem stačila zavřít oči a už jenom vnímala zbytky kapek skrápějící moji tvář. „No Ty jsi pěkný číslo. To jsi mě nemohl upozornit, že už budeš?“ snažila jsem se mu říct se zalepenou pusou a nahmatávala v kabelce kapesník, abych si tu spoušť setřela. „Ty jo. Přišlo to tak nečekaně, až se sám tomu divím.“ odpověděl překvapeně, „Já to sám nečekal,“ dodal. „A už vůbec nechápu, kde se toho ve mě tolik vzalo,“ pokračoval mezitím, co jsem se otírala. „No pěkná dávka, to je pravda. Za tu by se nemusel stydět ani mladej,“ potvrdila jsem jeho nadšení a jala se mu otírat šulina, který navzdory mohutnému výstřiku dál krásně trčel vstříc mým lačným rtům. „Budeš ještě jednou? Co myslíš?“ zeptala jsem se a nečekajíc na odpověď mu nasadila gumu a začala ho kouřit, protože jsem po tom výstřiku začala být kurevsky nadržená a potřebovala se udělat. Široce jsem roztáhla stehna a začala si mnout poštěvák a prstit se. Byla jsem do sebe tak zabraná, že jsem se úplně zapomněla věnovat kouření a místo roztomilých pohybů jenom držela s otevřenou pusou. Na nic jsem už nečekala, vstala, vykasala mini nad prdel a opřela se o skříňku. Ihned pochopil a lehounce do mě zajel, až se mě podlomily kolena. Cítila jsem, jak mu ve mě ještě stvrdl a prožívala každý pohyb, kterým mě častoval. Pořádně jsem se prohla a vystrčila prdel, aby mohl zajet co nejhlouběji a aniž by to tušil se krásně udělala. „Už budu Ty děvko,“ ozvalo se nečekaně za mnou a jeho přírazy nabíraly na intenzitě. Stáhla jsem piču a nechala ho, ať si v ní pořádně užije, což už netrvalo dlouho. Pomalu ho vytáhl, poodstoupil a spokojeně oddychoval. „Tak to byl dárek,“ prohlásil, když jsem mu stahovala gumu a otírala čuráka. „Jo? Líbilo se Ti to?“ zeptala jsem se ze zvyku, aby nebylo trapné ticho, zatímco jsem si oblékala kalhotky a upravovala se. „To víš, že líbilo a moc,“ odpověděl a políbil mě na tvář. „Poď, dám si s Tebou ještě posledního na rozloučenou a musím valit,“ řekla jsem, vzala ho za ruku a vedla ho zpět ke stolu, jelikož se mu očividně nechtělo. Tam se během naší nepřítomnosti vůbec nic nezměnilo a snad si ani nikdo nevšiml, že jsme byli pryč. Když jsme se napili, vedoucí se nešťastně zadíval na naproti sedící hlouček a kroutil hlavou. „To je ansámbl. Ale za práci vzít umí.“ prohodil, pak se podíval na mě a dodal: „Škoda, že musíš odejít. Jak to vypadá, zůstanu tady na ocet. Nemůžeš ještě chvíli zůstat?“ „Bohužel už ne. Mám něco domluveného,“ odpověděla jsem a přitom se prohlížela, jestli na sobě někde nemám památku z šatnového dobrodružství. „Jasně, chápu. A promiň, že jsem Ti u toho nadával. Nechal jsem se nějak unést,“ omlouval se. Nechápavě jsem se na něho podívala. „No to slovo na ď,“ upřesnil. „Jo děvko,“ dořekla jsem za něho a začala se smát. „To vůbec neřeš. Na to jsem zvyklá a vůůůbec mě to nevadí,“ uklidňovala jsem ho a odešla k telefonu objednat taxi. „Tak to jsem rád. Víš bylo to poprvé, co jsem takhle s někým byl. Ještě jednou Ti moc děkuji za hezký večer,“ řekl, když jsem se vrátila. „I já děkuji za pohoštění, ale promiň, už musím jít,“ řekla jsem na rozloučenou a šla čekat před prodejnu na odvoz. Mezitím jsem přemýšlela co nastane, až se potkáme po víkendu v práci. A vcelku mě to bylo jedno, protože tenhle dvojí život mě stejně nebavil. Ale nestalo se vůbec nic, kromě oboustranné výměny úsměvů, když jsme se ráno potkali. Vedoucí i nadále chodil kontrolovat zboží v regálu a spodní zásuvky, ale s tím rozdílem, že poté neodcházel na záchod, ale nechával si mě tam po pracovní době na výpomoc.